Veronika zbožňovala slunečnice a měla to dokonce uvedené v profilu na seznamce. Přesto jí muži stále nosili na schůzky červené růže. Taková smůla! Myslela si, že když to jasně napíše, bude to jednoduché. Jenomže muži jako by to vůbec nečetli. Samozřejmě, že se tímto prohřeškem hned zcela odepsali. Neprošli ani prvním kolem.
Ale ano, jistě, nakonec to vždy bývá tak, že se najde nějaké to světélko na konci tunelu ponořeného ve tmě.
Když se Veronika znovu vracela zklamaná z další schůzky, protože dostala červené růže místo slunečnic, chtělo se jí plakat. Na jednu stranu chápala, co jí všichni ti muži chtěli naznačit a samozřejmě jim i věřila, že umí být vášniví, ale ona toužila jenom po jednom – dostat prostý "květ slunce". S trpkostí v srdci si večer nalila sklenici červeného vína, a pak další a další. Nakonec se dívala až na dno lahve. Už dlouho se takto neopila. Nejhorší na tom bylo, že ráno potřebovala jít do práce. Určitě nemusím zdůrazňovat, že to byl těžký pracovní den. Našlo se na něm však i něco pozitivního. Po návratu z oběda objevila na svém pracovním stole kytici vytoužených květin. Okamžitě vystřízlivěla a tělo jí zalila čirá euforie.
Květiny slunce pro nejkrásnější ženu pod sluncem, stálo v přiloženém lístečku.
Kdo by to mohl být, ptala se stále dokola sama sebe, ale absolutně nikdo ji nenapadal. Zapomněl se snad podepsat záměrně? K čemu tolik tajností? Snad se onen neznámý stydí, nebo si z ní jenom dělá legraci?
Stejně nádhernou kytici, přesně podle jejích představ, dostávala Veronika každý den po dobu dvou týdnů. Nikdy se jí nepodařilo zjistit, kdo ji přinesl. Ani nikdo z kolegů si ničeho nevšiml. Veronika začala být odhalením toho záhadného cizince úplně posedlá. Po čtrnácti dnech konečně našla u květin i vzkaz:
Slunečnicová pole za městem, dnes v podvečer v půl osmé.
Nejprve se jí rozbušilo vzrušením srdce. Vzápětí však začala trochu zmatkovat. Vždyť to může být kdokoli, možná i nějaký úchyl nebo vrah. Slunečnicové pole je totiž velmi atraktivní místo činu.
Navzdory těmto obávám zašla po práci ke kadeřnici a potom si oblékla nejlepší letní šaty, jaké našla ve svém šatníku. Když přesně v půl osmé zaparkovala auto u slunečnicového pole, napětí v ní gradovalo a vystupňovalo se na maximum. Neviděla nikoho. Nestálo tam ani žádné další vozidlo, ani se nikdo neblížil. Všude byl klid, ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde mělo odehrát nějaké setkání. Veronika neustále kontrolovala hodinky a čekala, co se bude dít.
O chvíli později ji vylekal jakýsi zvuk jdoucí ze slunečnicového pole. Nakonec se však objevil někdo, koho vůbec nečekala. Překvapením otevřela ústa. „Vladimíre?“
S úsměvem od ucha k uchu k ní totiž došel její kolega. „Promiň, zapomněl jsem napsat, na jaké straně pole se setkáme. Chvíli mi trvalo, než jsem tě našel a musím přiznat, že jsem se trochu bál, abys mi zatím neodešla,“ přiznal. „Jsi překvapená?“
Samozřejmě, že byla. V životě by si nepomyslela, že právě on by s ní chtěl jít na rande a už vůbec ne, že je natolik vnímavý, aby věděl něco o její nejoblíbenější květině. Uvědomila si, že sice nad jejím pracovním stolem visel plakát se slunečnicemi, ale to přece nemuselo vůbec nic znamenat.
Vladimír nikdy nevysílal žádné signály. Nebo je možné, že by je prostě jen nezachytila? Popravdě jí byl sympatický od první chvíle, ale neměla odvahu si na něj myslet. Zatímco on byl vysoký a s dokonalou vypracovanou postavou, ona byla menší a s nějakým tím kilem navíc. On měl dva vysokoškolské diplomy a ve firmě zastával vedoucí funkci, ona odmaturovala před pěti lety na gymnáziu a dělala běžné úřednické práce.
"Přiznávám, že tys mě vůbec nenapadl."
"To mě mrzí. Možná je to proto, že mě znáš pouze jako nudného nadřízeného."
"Jak mám tohle celé chápat? A odkud víš o slunečnicích?" vyptávala se.
"Trošku mi pomohla tvá kamarádka, Mirka z účtárny. Ale viděl jsem i tvůj profil na seznamce. Teprve potom jsem pochopil i ten plakát, co máš v práci."
Bylo jí tak trapně, že se musela červenat až po kotníky. Vždy se totiž držela pravidla co je v domě, není pro mě a důsledně oddělovala práci a soukromí. Nyní se ukázalo, že to však nezáleží úplně na ní.
"Pojď, projdeme se," řekl, chytil ji za ruku a vedl ji do nitra slunečnicového pole.
"To myslíš vážně? Procházka mezi slunečnicemi?" podivovala se.
Místo odpovědi se jenom usmál. Cítila se zvláštně. Brodili se mezi vysokými květinami, které je zcela pohltily. Nakonec se jí však ulevilo, že tu nepotkala někoho úplně cizího. Vladimírovi důvěřovala, přestože to byl v podstatě její šéf.
Uprostřed pole na ni čekalo překvapení. Vladimír si na tom nechal záležet a všechno tam pěkně připravil. U deky ležel chladící box, z něhož vytáhl šampaňské a dvě sklenice. "Přeji ti krásné narozeniny. Na zdraví!"
Veronika si vůbec neuvědomila, že má narozeniny. Neměla však čas na dlouhé úvahy, protože Vladimír ji nečekaně chytil za bradu a políbil na ústa. Patrně to měl být jenom narozeninový polibek, ale Veronika najednou nechtěla, aby to skončilo jenom u něho. Když se chystal se odtáhnout, objala ho kolem krku a pootevřela ústa o něco víc, čímž mu naznačila, aby ji políbil pořádně.
"Ty tedy víš, jak líbat," řekl jí a sedl si na deku.
"To bude těmi slunečnicemi, zcela si mě jimi odzbrojil," dodala s úsměvem a posadila se k němu. Zadíval se na ni, jako by se snažil odhadnout, na co právě myslí. Možná přemítal, jak daleko může zajít. Veronika si smyslně přejela jazykem po rtech.
Naklonil se k ní tak těsně, že ucítil dotek jejích ňader. Začal ji líbat, a to nejen na ústa. Šikovně se přesunul k ouškům, na krk a dekolt. Obratně jí rozepnul halenku, a když ji letmo pohladil po prsou, z úst jí vyšel tichý sten.
"Jsi překrásná," pochválil její pevné poprsí.
"Dotýkej se jich, mazli se s nimi," prosila.
Vzal je do dlaní a intenzivně je masíroval, následně lízal a sál její ztopořené bradavky.
"To je úžasné," vzdychala.
Nad hlavami se jim klonily slunečnice a příjemně dotvářely atmosféru kouzelného podvečera. Veronika vklouzla rukou do Vladimírových kalhot, protože byla zvědavá, co tam ukrývá. Vzpomněla si totiž, že jednou si všimla na jeho pracovním stole otevřeného balení peruánského afrodiziaka Maca Fresh Men.
"Počkej divoško, zpomal trochu," zasténal, když popadla jeho tvrdý penis a začala ho rytmicky třít. Moc se mu líbilo, když se ho žena dotýkala na intimních místech, ale s Veronikou se chtěl dopracovat k pomalému splynutí. Kdyby mu úd třela tak intenzivně jako začala, byl by hotový dříve, než by do ní vůbec vnikl.
Položil ji na deku, vyhrnul jí šaty a stáhl kalhotky. Veronika byla tak rozpálená, až si kousala spodní ret. Naslinil si prst a pár vteřin jím dráždil malý sladký klitoris. Její tělo se rozechvělo. Následně zasunul prst hlouběji a ona začala rychleji dýchat.
"Pojď už do mě! Copak nevidíš, jak moc po tom toužím?"
Pousmál se nad její nedočkavostí. Vzápětí se přitiskl k jejím zádům a pomalu do ní vnikl. "Takhle se ti to líbí?"
"Jo, krásnější narozeniny si nedokážu představit. Máš ho fakt obrovského,“ pochválila ho.
"Takové lehoučké vniknutí jsem nečekal. Jako by tvá mušlička byla vyrobena přímo pro mého ptáka."
Viděl, že vzrušeně vrtí pánví, proto zrychlil tempo.
„Koukej mi to pořádně udělat,“ zasténala.
"Bude mi potěšením."
Asi se nikdo nebudete divit, že při takové rychlosti byli hotoví raz dva.
"Úžasné, už budu, ano, ano, pojď, pojď, pojď," vykřikla před tím, než se v jejím lůně odehrála veliká exploze.
Krátce po ní se udělal i on. Šikovně z ní vytáhl penis a vystříkal se na nejbližší slunečnici. A tak to bylo zpečetěno a pokřtěno. Místo činu bylo zasvěcené nádhernému milování.
Jak vidíte, pánové, nejsou to vždy červené růže, které usnadní cestu k vydařenému sexu.