Piji kávu ze šálku s nápisem "třídní šašek", který jsem dostal loni na setkání ze střední školy, a přemýšlím, že nebýt COVID-19, byl bych dnes čerstvě rozvedený. Ať už se o tom nešťastném viru napsalo cokoliv, mně pomohl a vrátil mě zpátky do hry.
S Janou jsme svoji pouze čtyři a půl roku, ale už téměř rok to mezi námi bylo kritické. A to jsem si vždycky myslel, že nám se něco takového stát nemůže. Byla to velká školní láska, taková, na kterou se nezapomíná. Jakékoliv velké dusno mezi námi jsme vždy ventilovali v posteli. Jana byla otevřena čemukoli a mně se líbilo, s jakým požitkem si to umí vychutnat. Potom jsem ale dostal novou práci a vídali jsme se stále méně. Nikdy mi nic nevyčítala, naučila se fungovat sólo. Bez jakéhokoliv varování nakonec podala žádost o rozvod. Naštěstí v té době už visela ve vzduchu panika z "korony". Neuměl jsem si docela dobře představit, jak budeme s Janou fungovat v domácí karanténě, ale nakonec to dopadlo nad moje očekávání. Zatímco si v těchto těžkých časech šli ukázkové páry z okruhu našich přátel po krku, nám dvěma vzájemná blízkost pomohla rozdmýchat uhasínající plamen.
"Podepsal si už rozvodové papíry?" zeptala se Jana v první den karantény.
"Vždyť to snad nemusí být hned," odsekl jsem.
"Hned? Vždyť už leží na stole dva týdny. Nikdo neví, jak to nyní bude, musíme to urychlit."
Ano, přesně tak vlídně jsme začali. Ovšem hned druhý den se ty strašné mraky nad našimi hlavami podařilo rozehnat. V trenýrkách, koneckonců jak jsem zvyklý, jsem si chystal snídani. Jana přišla do kuchyně, bez pozdravu si sedla ke stolu a četla si nějaké aktuality v mobilním telefonu. Podvědomě jsem jí nalil kávu a postavil ji před ni na stůl. Věnovala mi dlouhý pohled a následně její zrak sklouzl k mým trenýrkám.
"O co se tu prosím tě snažíš?" zeptala se, zatímco nespouštěla pohled z mých trenýrek. Místo odpovědi jsem jí naložil na talíř chlebíček.
Musím poznamenat, že nějaký ten čas jsme už spali odděleně, a proto mě příjemně překvapilo, když jsem ji uviděl v saténové košilce, kterou jsem měl na ní vždy rád. Dokonale lemovala její postavu a kopírovala vystouplé bradavky.
"Dobrou chuť!" popřál jsem jí a přisedl si k ní.
Věděl jsem, kde a kdy se stala chyba, která nás rozdělila. I když jsem měl svou práci rád a těšil mě kariérní postup, Janu jsem nechtěl ztratit. Nemínil jsem ale ani žebrat o její lásku. Karanténa mi to pomohla vyřešit klidně, bravurně a zejména nenásilně.
"Ta košilka ti moc sluší," promluvil jsem do toho trapného ticha.
"Tak se dobře dívej, protože to dost možná vidíš naposledy," utrousila s kamenným obličejem.
"A mohl bych naposledy vidět víc?" zeptal jsem se troufale a ona se urazila. Natáhl jsem si tedy tričko a šel jsem vařit oběd.
Po chvíli Jana zvědavě nakoukla do kuchyně. "Ty vaříš?"
"Tak jeden z nás by měl," držel jsem se uštěpačného tónu.
"Pomůžu ti," dodala a začala loupat brambory. Mezitím si stihla natáhnout krátké žluté šaty a já jsem měl chuť ji okamžitě opřít o kuchyňskou linku, na níž jsme si to rozdávali už tolikrát.
Nenápadně jako by náhodou jsem se párkrát o ni otřel a ona okamžitě zareagovala. Sice se hned stáhla, ale všiml jsem si, jak se zachvěla. Povzbuzen její reakcí jsem si dovolil chytit ji za boky a políbit na krku.
"Co si od toho slibuješ?" zasténala.
"Pojď, vždyť když už jsme tu zavření, nemusíme na sebe jen ošklivě koukat a vrčet," zkusil jsem a ona se chytila. Popravdě, nečekal jsem, že jí postačí takový drobný podnět. Jistě, chvilku se tvářila znechuceně, ale čím intenzivněji jsem ji hladil po šíji a nedočkavě svíral její boky, tím rychleji jsem ji dostal, kam jsem chtěl. Zbaběle jsem předpokládal, že jsem ji nadobro ztratil, proto mi její povolnost lichotila.
"Ale musíš mi to udělat opravdu dobře," zašeptala naléhavě.
"Snad si ještě pamatuješ, že já to umím dělat jenom dobře. Nikdy sis nestěžovala."
"Proč jsi byl tedy poslední měsíce tak skoupý a ani ses nepřitulil?“
"Ty jsi také nebyla úplně nejpřítulnější."
"Ale ty ses fakt nesnažil, i když jsem vysílala signály."
"Opravdu chceš, abych ti teď něco vysvětloval, nebo mi dovolíš pokračovat v tom, co jsem začal?"
"Pokračuj," vydechla.
Jakmile mi moje žena dala svolení, přesunul jsem své ruce z jejích boků níže po saténové košilce. Dlaněmi jsem zabloudil pod její šaty a zjistil jsem, že nemá kalhotky. Určitě chápete, že jsem ji podezíral z plánované provokace. Chvíli jsem zapochyboval, jestli jsem pánem situace skutečně já.
Jana měla úplně vlhkou mušličku. Vždyť proč by také ne, když ji nechávala celé měsíce ležet ladem. Nebo v to alespoň doufám, protože se mnou nic neměla. Jakmile jsem jemně přejel po jejím oroseném klitorisu prstem, rozvášnila se a věnovala mi pár hlubokých polibků. Pomalu jsem zapomínal, jak sladce chutnají její rty. Nadzvedl jsem jí šaty, pevněji ji přitlačil ke kuchyňské lince a zezadu jsem ho do ní vrazil. Můj penis byl jako kámen a plné koule už mi nějakou tu dobu vysílaly alarmující zprávy. Věděl jsem, že Jana měla vždy ráda, když jsem ji při milování hladil na prsou, tak jsem se k nim natáhl a polaskal je. Vztyčené bradavky prozrazovaly, jak moc je vzrušená. Kdybych měl ohodnotit situaci na stupnici od jedné do deseti, bylo by to jedenáct.
"Ach, tak strašně mi chyběl ten tvůj divoký kovboj," přiznala.
"A mně zase ta tvá šťavnatá broskvička," opětoval jsem upřímně její vyznání.
Bylo skvělé, že jsme se nemuseli zdržovat dlouhou předehrou a hned jsme na to vlítli. Přirážel jsem tak rychle a nedočkavě, že z té energie musely létat po naší kuchyni horké jiskry. Naše hlasité sténání tlumilo puštěné rádio, ale i tak sousedé museli vědět, co se u nás děje.
"Teď mi to udělej zepředu," žadonila nadrženě, jakmile jsem byl hotový. Cítil jsem v sobě obrovský příval energie, nicméně jsem se přesně pro takový nečekaný případ posiloval mým ověřeným Andrimaxem. Proto jsem ji okamžitě vysadil na linku a udělal přesně to, co požadovala. Prudce vrtěla pánví a něco nesrozumitelně šeptala. Na čele a na krku jí vystoupily kapky potu. Podle toho jsem poznal, že se blíží k vyvrcholení. Ještě chvilku jsem prudce přirážel a rukama si pohrával s jejími velkými ňadry. Do několika minut byla štěstím bez sebe.
"Ty tedy opravdu víš, jak mi to udělat," zasténala a pevně se u toho opírala o stůl. Vydýchávala poslední záchvěvy po bleskovém orgasmu, které nakonec spláchla sklenicí vody. Také jsem si nalil a spokojeně se usmíval.
Takto pěkně jsme využili vynucené společné volno a následující dny jsme v tom pokračovali. V podstatě jsme promilovali celou karanténu, a nakonec nás ještě mrzelo, jak rychle utekla. Já jsem navíc zjistil, že část své práce mohu dělat i z domu, a tak trávím s Janou opět více času. Rozvodové papíry stále leží na stole, ale věřím, že moje žena už nebude naléhat, abych je podepsal.